Doma mám samé únoráky, takže minulý týden byl v duchu narozeninových oslav. Ve spodní části domu se nám to po stavebních úpravách trochu rozšířilo, tak bylo letos možné pojmout menší mateřskou školku. Abych se vyhnula konfetám a všemu, co dělá nepořádek, vymyslela jsem si jednoduchou výzdobu v podobě girlandy. No a pátek odpoledne jsem si nasadila kuchyňskou zástěru a pustila se do maratonu pečení dortů.
Dům máme jako hrad. Kromě mých DIY dekorací, obrázků dětem do pokoje a jednoho linorytu, nezdobí naše stěny žádné seriózní dílo. Až doteď. Před nedávnem jsem dostala příležitosti k nákupu. Tak jsem možná zase trochu dospěla.
Každej rok při přípravě těsta na vánoční perníčky zapomenu, že z celé dávky receptu je toho moc. Pokaždé, když děti od nekonečnýho vykrajování utečou a já u toho pak stojím do noci sama, tluču se do hlavy, že jsem zase udělala celou dávku. Letos změna. Na hrozbu jsem si vzpomněla, ale se třemi týdny do Vánoc hrozilo, že z poloviční dávky na Štědrej den už nebudou. Co do Vánoc! O týden a půl později jsme pekli nanovo. Zase z celé a já doufám, že na svátky nebudeme „na suchu“.
Na ten každoroční skluz se všemi tradičními dekoracemi jsem si už zvykla. Letos jsem ale jednoduchými počty došla k závěru, že to bude dobrý a stíhám. Jenže ouha. Ve čtvrtek jsem si odvařila záda tak, že další tři dny nepřipadalo v úvahu nic, než horizontální poloha na lůžku. K tomu se mi odporoučela nabíječka od noťasu a můj výhled na poklidnou přípravu Velikonoc skončil tam, kde moje plotýnky.
S adventním kalendářem mám vlastně premiéru. Od konce dětství jej není zapotřebí. Jako dospělý cítíte ten tlak na blížící se Vánoce a nutnost nakoupit, vysmejčit, upéct a nazdobit už tak dost, natož si kalendářem ještě připomínat, jak málo mi na to zbývá času. U dětí jde o potřebu diametrálně jinou. Ti totiž počet dní, za který naše obýváky zaplaví hora hraček – potřebují znát naprosto přesně. A to od věku, kdy pochopí, že čas se dělí na dny a ty běží po sobě, jeden za druhým, každému stejně rychle. Můj páreček dětí právě do tohoto věku dorostl.
Je to více, než tři roky, co jsem cítila, že bych se potřebovala potkávat se s lidmi, co chovají stejnou vášeň pro tvorbu jako já. Ne bezpodmínečně s těmi, se kterými se vkusem shodnu, ale s lidmi tvořivými a ochotnými se vzájemně motivovat. Syn Samuel měl tenkrát rok, přestala jsem ho kojit a byl čas se vrátit ke své podstatě. Takže jsem zašla do kroměřížské Základní umělecké školy, kam jsem docházela vlastně po celou dobu základky. A měla jsem obrovské štěstí, protože kurz pro dospělé byl vlastní iniciativou jedné z kantorek nedávno zahájen.
I přes nedostatek času se občas dostanu k nějakému ladění dekorací v bytě. Ty – pro někoho málo postřehutelné maličkosti, které dělají byt bytem – jsou pro mne důležité. Už proto, že už nějaký ten rok trávím nejvíce času doma s dětmi, dělá mi radost dívat se na pěkné věci. O to víc, když spolu trochu nějak harmonizují, jsou v souladu s mým aktuálním vkusem ( ten se mi v průběhu posledních let tedy dramaticky mění) a ještě víc, když si je mohu vyrobit sama.




