TAMARKI v České televizi

Dopoledne v pracovní den někdy v polovině ledna zvoní telefon. Ohlásí se paní Křenová za Českou televizi. Prý jestli bych mohla přijet za šest dnů na Kavčí hory, chtěli by se mnou udělat živý rozhovor v pořadu Sama doma. Roztluče se mi srdce tak, že mám pocit, že to musí slyšet i ucho na druhém konci aparátu. Koktám, že si to potřebuju promyslet. Má volat znovu dnes večer nebo zítra ráno.

Hroutím se. Naše Eluší mi skáče do náruče a raduje se, že bude mít slavnou maminku. Odpoledne přichází Samík ze školy. Po mém nejistém vyprávění dopoledních událostí mu svítí oči a říká, že do toho musím jít. Pochopení se mi nedostalo ani od Zdendy. Trvá na tom, že je to výzva a příležitost. Cítím mokro v podpaží a taky tušení, že se pár dní moc nevyspím.

A taky že jo. Chystám si odpovědi na pár základních otázek o vzniku blogu a mém směřování. Hotová maturita. Vysedím u počítače důlek a zkouším si odříkávat napsaný text slovo od slova. Jakoby držení se přesného scénáře měl být můj záchranných kruh v hlubokých vodách přímého přenosu.

V předvečer vysílání jedeme do Prahy jak Hujeři. Sama jsme omluvili ve škole, protože mě chce podpořit a taky se podívat do zákulisí České televize. Zdenda jede, protože jsem se cítila dotčená, že mi sám nenabídnul svoji účast a podporu na místě. Nakonec jel rád, ale musel potlačit svíravý pocit nestíhaných termínů v práci. Tomu rozumím a cením si toho. Eluší odjela v neděli na týden na školu v přírodě a strašlivě obrečela, že nemůže jet s námi. Její zoufalství se prohloubilo, když jim na horách sesbírali telefony, takže to nemohla sledovat on-line ani na něm.

Psala zoufalou sms, abych to nějak zařídila. V čase jejich poobědového klidu ji hodná paní učitelka inkognito odvedla do společenské místnosti k televizi a sledovala. Chtěla bych být zároveň zlatou muškou a dívat se, jak se tváří, když ji v rozhovoru zmíním a vidí záběr na naše chlapíky.

Srdečné zázemí na noc máme u kamarádky na Střížkově. Na večeři nám připravila plný stůl jídla. Otevíráme láhev vína a můj notebook. Na popud kamarádky Jitky děláme cvičně rozhovor, naše děti mi pokládají sepsané otázky. Odpovídám naškrobeně, jak praví řádky v počítači vypocené před pár dny. Zdenda a Jitka neříkají nic, ale ošívají se. Pak recenze. Neposlouchá se to dobře. Po dvou deci vína se mi točí hlava, kámen v břiše. Navrhují vyprdnout se na naučený text a improvizovat. Myslí to dobře, já v ložnici brečím. Doprdele, doprdele, doprdele.

Do televize jsme došli tři hodiny před mými pár minutami slávy. Ještě narychlo stáhnout nějaké fotky z blogu a poslat do produkce, aby se daly odvysílat během rozhovoru. Čím míň minut záběru na můj vystrašený obličej, tím líp. Počet fotek limitovaný, čára přes rozpočet.

Začínám nervóznět. Maskérka mě na chvíli odvede od myšlenek na ty nejkatastrofičtější scénáře. Než začne živé vysílání pořadu, kde moderátorky běhají z jednoho kouta velkého studia do druhého, vezmou si mě stranou na seznámení a krátkou konzultaci. Obě jsou moc milé a lidské. Ptají se na podrobnosti o blogu a informují mě, co by ve veřejnoprávní televizi nemělo zaznít. Vidí, jak jsem nesvá a empaticky mě ujišťují, že to spolu zvládneme. Že mě v tom nenechají. Jsem ráda, že na mě vyšlo pražské studio s neskutečně milou Ester Janečkovou a Petrou Eliáš Volákovou.

Chodím po chodbách, občas zajdu do studia podívat se na kluky, jak sledují tu kameramanskou symfonii a cvrkot za kamerami i před nimi. Deset minut před mým vstupem dostávám port a začíná mi být zle. Chodím mezi hosty a kabely od kamer rychle tam a zpátky tam a zpátky. a nenápadně dýchám. Asi tím všechny štvu, ale neříkají nic. Začínají mi brnět prsty.

Minuty se táhnou a pak se ozve známá znělka: Táááda, tadadydam ta tadá tydytytam ta tadá tam. Nebo tak nějak. Markéto, jste na řadě, pojďte si sem rychle sednout. Minuta. Jedem. Světla mi svítí do očí a v hlavě přesto tma. Napírám všechnu svoji sílu do opuštění myšlenek na okolí a kamery a doluji soustředěnost na dech a informace, které chci sdělit.

K věcem, které jsem chtěla aby zazněly, jsem se nedostala. Necelých osm minut na židli uteklo jako voda. Už teď vím, že se na záznam ještě dlouho nepodívám. Ale je to tam. Překonala jsem všechny ty pocity, které nemám odvahu říct nahlas a kterými nejspíš trpí jen nepatrný zlomek populace. Jsem si jistá, že se zbytečně moc prožívám. Teď už nenadělám nic, vše je zaznamenáno, puštěno do světa. No co, než projdeme vrátnicí Kavčích hor, zapadne nějaký rozhovor i s jeho nedostatky prachem.

Silné vzpomínky ale zůstanou. Ty nejhlubší jsou na synovu a mužovu podporu. Na to, jak mě Samík držel za ruku, hladil po zádech, když viděl, že mi už bylo v životě líp. Jak mi dal před všemi pusu a řekl, že to zvládnu. To si z toho odnáším nejvíc. Všechno ostatní je nedůležité.

Více fotek ze zákulisí najdete na Instagramu tady. a záznam z rohovoru tady.

Děkuju jak lidem z České televize, tak svým blízkým, i Tobě Jituš.