Prašná a špinavá fáze rekonstrukce děcáku je za námi. Od chvíle, kdy zedníci opustili náš dům, je to v mých rukách. Dělat pro děti, je vždycky srdcovka.
Kdo ještě nezná mé legendární závěsné houpací křeslo, nemůže se považovat za skalního čtenáře mého blogu. Visí si u nás v obýváku už hodnou chvíli. Děti mi ho stále okupují, blbnou na něm, návštěvy ho milují. A mně sem tam přistane ve schránce email s dotazem, jestli bych vám takový taky nevyrobila.
Nějakej ten týden už to bude, co jsme dorekonstruovali. Já se celou tu dobu nemůžu dočkat, až si pověsím to závěsný houpací křeslo, co jsem si vyráběla a psala vám článek o návodu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude taková věda s tím jeho zavěšováním. Co do technických zkušeností na tohle téma jsem ale zase o kus chytřejší, takže pojďme na to.
Zahradu máme, skromné posezení jakbysmet. Ale pořád jsem si tak snila o takovém tom svém zavěšeném houpacím sezení. Léto za létem bádám po něčem, v čem by se mi opravdu pohodlně seďo-leželo a co by mě vizuálně nepobuřovalo. Že si to nakonec vyrobím sama, bylo už minulý rok jasné, ale teprve letos jsem se dokopala.
Houpačky – děti je milují. Na zahradě sice jednu máme, je s opěrkou i se závorou proti vypadnutí a dost vysoko. To proto, abychom na zahradě neměli čas na nic jiného, než neustále přiskakovat a rozhoupávat na každé zavolání. Nuda.
Děti dorostly do věku, kdy jsem naznala, že by si zasloužily pořádnou houpačku. A protože mají pokojík jako taneční sál a ruce stále pevnější, vyrobila jsem jim takovou, na které se budou moci učit houpat sami.