Na zahradu k posezení jsem předloni vysadila malý záhon levandulí. Kromě toho, že krásně voní, měly by odrazovat mouchy a komáry. To úplně nepotvrdím, ale levandule teď odkvétají a tak to chtělo sestříhat.
S Elenčiným třetím rokem už jsem tak trochu nedočkavě očekávala, kdy si přestane ke každé příležitosti přát nové autíčko. Přerod v malou fintilku na sebe nenechal čekat. A já jsem ráda, že jsem jí k narozeninám mohla rozsvítit očka krabicí plnou princeznovských a vílích převleků, které jsem přešila z úlovků po sekáčích.
Před Vánocemi jsem vám popisovala výrobu hřejícího polštářku ze zrní a starého svetru. Bez něj bych asi zimu doma nepřežila. Je to můj každodenní mazel, na kterého je co do zahřátí spoleh. Jenže se tu objevili zlodějíčci, se kterými jsem se o teplý polštářek přetahovala. A tak nezbylo, než vyslyšet prosby mých dětí, abych jim ušila jejich vlastní. Pojala jsem to samozřejmě hravě.
Tabule na kreslení křídami je skoro povinná výbava dětského pokoje. I když pokojíček našich dětí zřejmě zvyšuje průměrnou velikost všech dětských pokojů, i tak se snažím jim ho nezaskládat a nechat jim co nejvíce prostoru pro pohyb. Z tohoto důvodu jsem nákup stojací tabule zavrhla a rozhodla se ji zakomponovat jinak.
Houpačky – děti je milují. Na zahradě sice jednu máme, je s opěrkou i se závorou proti vypadnutí a dost vysoko. To proto, abychom na zahradě neměli čas na nic jiného, než neustále přiskakovat a rozhoupávat na každé zavolání. Nuda.
Děti dorostly do věku, kdy jsem naznala, že by si zasloužily pořádnou houpačku. A protože mají pokojík jako taneční sál a ruce stále pevnější, vyrobila jsem jim takovou, na které se budou moci učit houpat sami.