Pletu se, nebo jsou původní Velikonoce svátkem celkem v úpadku? Teda ne, že by z nich nezbylo vůbec nic, ale u nejmenších dětí se scvrknul na koledu sladkostí u babiček a jediný, kdo to tak trochu prožívá jsme my – bydlenky vizuálky.
Kdo ještě nezná mé legendární závěsné houpací křeslo, nemůže se považovat za skalního čtenáře mého blogu. Visí si u nás v obýváku už hodnou chvíli. Děti mi ho stále okupují, blbnou na něm, návštěvy ho milují. A mně sem tam přistane ve schránce email s dotazem, jestli bych vám takový taky nevyrobila.
Sam se po narození začal znova seznamovat s vodou od šestého týdne jeho věku. Chodila jsem s ním do vaničkování v Kenny, pokračovali jsme dalšími kurzy a minulý rok už navštěvoval regulérní přípravku na plavečáku. Od září s MŠ ve třídě předškoláků navštěvují plavecký kurz a začínáme s kurzem plavání „na vážno“. Na jeho plavecké propriety jsem se mu rozhodla ušít batoh – jako překvapení.
Zahradu máme, skromné posezení jakbysmet. Ale pořád jsem si tak snila o takovém tom svém zavěšeném houpacím sezení. Léto za létem bádám po něčem, v čem by se mi opravdu pohodlně seďo-leželo a co by mě vizuálně nepobuřovalo. Že si to nakonec vyrobím sama, bylo už minulý rok jasné, ale teprve letos jsem se dokopala.
Léto je v plném proudu. Jsme s dětma furt někde v terénu na vzduchu. Nestíhám zahrádku, přes okna už není vidět, protože na jarní mytí zatím nezbyl čas. Naše pokojové květiny letos asi budou muset paběrkovat v loňské hlíně. Běhám si kolem slibovaného autorského povlečení a snažím se nezanedbávat blog. V pondělních výtvarných kurzech taky nemám za letošek zase tolik „áček“, jak jsem se bála a jak jsem si na začátku školního roku slibovala.
Na ten můj splín z toho, že se věci kolem mé kolekce ložního povlečení komplikují kvůli dodavateli materiálu, jsem si unikla k milé činnosti. Psali jste si o kožené stínítko na lampu, které jsem si vyráběla v jednom z předešlých článků. Já zrovinka ukořistila krásné kůže a tak jsem vám vyrobila hnedle 3 kusy.