Tohle téma mám už dva roky v šuplíku. Po prázdninách jde Samíno do třetí třídy, ale tenkrát jsem mu na tu slavnostní událost po dvě noci vyráběla hustokrutopřísnej žraločí kornout. Jenže jako obvykle mi termín příspěvku protekl mezi prsty. Letos jde do první Eluší. Ona je tvořilka po mně, tak mě napadlo, že jí udělá největší radost, když ho vyrobíme společnými silami podle jejích představ. A to bylo dobrý rozhodnutí.
Doma mám samé únoráky, takže minulý týden byl v duchu narozeninových oslav. Ve spodní části domu se nám to po stavebních úpravách trochu rozšířilo, tak bylo letos možné pojmout menší mateřskou školku. Abych se vyhnula konfetám a všemu, co dělá nepořádek, vymyslela jsem si jednoduchou výzdobu v podobě girlandy. No a pátek odpoledne jsem si nasadila kuchyňskou zástěru a pustila se do maratonu pečení dortů.
Každej rok při přípravě těsta na vánoční perníčky zapomenu, že z celé dávky receptu je toho moc. Pokaždé, když děti od nekonečnýho vykrajování utečou a já u toho pak stojím do noci sama, tluču se do hlavy, že jsem zase udělala celou dávku. Letos změna. Na hrozbu jsem si vzpomněla, ale se třemi týdny do Vánoc hrozilo, že z poloviční dávky na Štědrej den už nebudou. Co do Vánoc! O týden a půl později jsme pekli nanovo. Zase z celé a já doufám, že na svátky nebudeme „na suchu“.
S adventním kalendářem mám vlastně premiéru. Od konce dětství jej není zapotřebí. Jako dospělý cítíte ten tlak na blížící se Vánoce a nutnost nakoupit, vysmejčit, upéct a nazdobit už tak dost, natož si kalendářem ještě připomínat, jak málo mi na to zbývá času. U dětí jde o potřebu diametrálně jinou. Ti totiž počet dní, za který naše obýváky zaplaví hora hraček – potřebují znát naprosto přesně. A to od věku, kdy pochopí, že čas se dělí na dny a ty běží po sobě, jeden za druhým, každému stejně rychle. Můj páreček dětí právě do tohoto věku dorostl.
Podzimní období jako to letošní, znamená pro maminky dětí školkou povinných, léčbu jedné rýmy za druhou. Když jsem dnes ráno v posteli přemítala, jak mi moje mamča po domácku léčila rýmu, vzpomněla jsem si. Židli přisunutou ke sporáku, hlavu strčenou pod ručníkem a zároveň nad hrncem, ve kterém se na mírném ohni udržoval horký odvar z heřmánku. Jak já nesnášela tu ztrátu času a čučení do dna přestárlého kastrólu s neustálým nutkáním se ptát: “Už to stačí, mami?”