Obraz na zakázku

Přišlo to znenadání, v létě, čili v době, kdy o práci kolem domu a zahrady a o program celkově není nouze. Kamarádka se mi ozvala s prosbou, že její dobří známí hledají někoho, kdo jim namaluje obraz pro dceru jako svatební dar.

Radost jsem měla velkou tak, jako vášeň pro malování a spoustu dalších tvořivých činností. Potěšilo mě nejen to, že si vzpomněla zrovna na mne, ale i fakt, že se má jednat o abstrakci.

Pak už se mi ozval přímo zadavatel. Poprosil, zda bych mu poslala e-mailem fotografii nějaké mojí tvorby. Jak už to ale chodí, kovářova kobyla chodí bosa a v mém domě visí momentálně můj jediný obraz. Je to shodou okolností taktéž strukturovaná abstrakce.

Obraz jsem nafotila a odeslala. K mé radosti byl pán nadšený, že takovou nějakou měl představu. Prozradil mi pár zásadních věcí o dceři a jejím vkusu. Zadání tedy znělo: abstrakce se strukturou (jupí, právě jsem propadla objevováním různých technik strukturování), barvy veselé (nejlépe pak modrá a červená), atmosféra živá, nikoliv ponurá, linie spíš geometrické, velikost obrazu 120×90 cm.

Příjemkyně daru je povoláním architektka, stejně jako její otec a co mi přišlo velmi sympatické, na své práci má ráda rýsování. To byla pro mne další indicie.

Vedli jsme s pánem delší, velmi příjemný rozhovor. Zadání nebylo moc obsáhlé, protože mě v tvorbě prý nechtěl příliš svazovat.

Na celé zpracování a malbu jsem měla necelý týden, což je celkem šibeniční termín, pokud nepohrdáte abstrakcí s konstatováním, že je to jen mazanice.

Tři dny, kudy jsem chodila, tudy jsem přemýšlela, dělala si návrhy, kombinovala barvy a snažila se i o nějakou myšlenku na základě všeho, co jsem se o příjemkyni daru dozvěděla.

Nakoupila jsem velký formát kvalitní dýhy a dřevěné hranoly a nechala si vše nařezat u stolaře. Doma jsem pak základnu na obraz podlepila hranoly, abych jej zpevnila, kvůli velkému rozměru obrazu. A proč jsem na obraz nepoužila plátno? Protože struktura vytvoří vrstvu, která by prohybem plátna mohla popraskat.

Když bylo všechno připravené, pustila jsem se natěšená do vlastní malby. Jeden den a tři noci jsem strávila zavřená ve své pracovně. A byl to krásný čas. Každému bych přála čas na věci, které ho baví a dokáží ho naplnit až po okraj radostí.

 

 

Celý výsledek vyfocený nemám, ale malý detail obrazu jsem zachytila telefonním foťákem.
Pán si následující dny odvezl nejen obraz, ale nechtěl odjet i bez mnou vyrobených hodin z broušeného hliníku, které vám snad už brzy budu moci ukázat a nabídnout na svém blogu.

Velkou radost mi přinesly i dny následující, kdy jsem se dozvěděla, že nevěsta byla dary nadšená. Když je totiž radost vložená do díla přenesená i na toho, komu pak dílo slouží, tak co si přát víc?