Jupí, jupí! Uplynula spousta času od chvíle, kdy jsem se rozhodla pro výrobu autorského ložního povlečení. Svůj záměr a sen v jednom jsem dotáhla do zdárného konce.
Jestli jste pravidelnými čtenáři mého blogu, víte, že doma dotahuju postupně naši ložnici k vysněnému útulnému místu ke spánku.
Přesto, že chybí ještě nějaké drobnosti, které mi stále leží v hlavě a čekájí, až si urvou trochu místa v mém volném čase, to zásadní už hotové je. Takže vám to teď naservíruju „odpodlahy“. A to doslova.
Je to už zase nějaký ten pátek, co jsem mezi jinými propadla weavingu, neboli tkaní. Takový malý tkaný kobereček na stěně totiž umí nadělat spoustu parády a vpustit útulno do bytu. Já na něj navíc použila zbytky vln. Zdědila jsem je po babičce, která se mi ve vzpomínkách stále vrací ve vlastnoručně pleteném svetříku.
Ložnice a dětský pokojíček byly mým tématem po celý minulý rok, kdy jsem jejich radikální přeměnu začala. Už to pomalu dotahuju. Všechny části ložnice jsou věcí promyšlenou, než-li spontánními a neřízenými nápady. O místnosti přemýšlím jako o celku. Zbývá jen pár věcí, abych vám mohla podat kompletní reportáž. Dnes jde konkrétně o noční stolek.
Betonové šílenství pokračuje. Vyústěním mého zalíbení v průmyslovějším vybavení interiéru se stala touha po betonové stěně. Alespoň jedné, alespoň kousku jedné stěny, aby to doma prošlo. Od tohoto mě neodradilo ani zjištění, že na zeď se nenanáší beton, ale tzv. stěrky, které jsou jakousi imitací betonu a jejich cena je celkem vysoká.